BlueSonety: MonomooN (2022)
MonomooN (2022)
Koncepční album věnované různým podobám noci a večerním náladám obsahuje 10 písní na básnické texty Ivana Wernische, Jana Skácela, Jiřího Ortena, Františka Gellnera, Radka Malého a Jaroslava Pszczolky.
Na albu se se mnou podíleli: Adrian Ševeček (ds.), Marek Dufek (bs.), Rudy Horvat (guit.), Jan Tengler (sax), hostující Vít Halška (perc.), Jan Přibil (tp.), Veronika Mičková (vln.), Jan Zlámal (vlc.) a další. Všechny písně pak nazpívali Radek Melša a Markéta Komarová.
O zvuk se postaral Jirka Philipp, desku pečlivě smíchal Jakub Šimáně a master měl na starosti Matouš Godík.
Booklet graficky zpracoval Franta Polák, na lodičce fotil Petr Hrubeš a Šárka Bilinová opatřila knížečku s texty nádhernými akvarely.
Živé provedení obou desek BlueSonetů aktuálně
v sestavě:
Václav Kramář - klávesy, samply
Radek Melša - zpěv
Adrian Ševeček - bicí
Rudy Horvát - kytary, basa
(Jan Tengler - saxofony, flétny, akustická kytara)
Stažení alba pomocí hesla
Pro zakoupení alba ve fyzické podobě (cena 350 Kč plus poštovné) mne prosím kontaktujte na emailu: info@vaclavkramar.cz
Booklet MonomooN
Texty
1. O nejbližší vině
(Jan Skácel)
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi (…) ublížil.
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál.
RF:
A držel, ale neudržel
tu vodu v prstech, bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: Kamenuj!
A prosil, ale neuprosil
a bál se, ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.
2. Dívčí píseň
(Jiří Orten)
Hraje si dívka s ňadry svými
a je to neveselá hra.
Na loži nedaleko zimy,
na loži studeném se k lásce přímí
s koleny něžně sevřenými.
A tma je zlehka rozvírá.
Vloudí se k ní jak vlna k lodi
a rozčesává její stud,
od paty k hlavě po ní chodí
a nepřejde ji, nepřechodí
jak voda, která vlny vodí
ke smutné lodi bez kajut.
Hraje si dívka s tmou a slovy
a dává polibky svým rtům,
nikdo je nazpět nevyloví
neskutečnému rybářovi,
jen tichý pláč je ve snu poví
z polštářů medvídkům.
3. Po nás potopa
(František Gellner)
Vy, dobří hoši, co jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou.
Co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.
Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,
rez s pochvou /spojí/ meče rukojeť.
Brutální zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.
RF:
Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Na večer z loží zvedajíce /své/ hlavy
se v duchu těší: „/Amici/ Diem perdidi.“
Se zbožnou úctou nelíbají holku,
je nevábí zjev plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.
RF:
Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás (…) ať /si/ přijde potopa!
Mám v přátelích marnotratné muže.
Z nás každý rád svůj mamon zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás (…) ať /si/ přijde potopa!
4. Kolem Měsíce
(Radek Malý)
Zas kolem Měsíce tryskají tryskáče,
zas jen to cigáro je mi co platný.
Snad smysl života, snad z polí přiskáče.
Ó odraz v kaluži bledý a matný.
Snad žiju, snad jen sním, zítra je úplněk.
Co z toho? Pozítří nebude dávno.
Snad tedy pozítří pochopím úplně,
vezmu si taxíka stačí jen mávnout.
Zas kolem Měsíce tryskají tryskáče.
Ó odraz v kaluži chorý a matný.
Jsi-li muž, pak buď chlap
a chlap, ten nepláče.
Jsi-li chlap, sklapni zrak
a zuby zatni.
5. Večerní slunce
(Ivan Wernisch)
Uprostřed loňského léta
došel jsem tam, kam jsem došel.
To znamená sem, to znamená sem
do předloňského města.
Večerní slunce tak divně svítí,
léto je loňské a město předloňské.
Ale já mám už pocit,
já mám ten pocit, že je pozdě.
RF:
Léto je loňské a město předloňské
a vše tu působí tak dávným dojmem.
Žena ve dveřích domu,
do něhož jednou vstoupím jako domů,
jako by na mne ještě ani nečekala.
Ano, je pozdě, už jsem /přec/ žil
Však byl jsem přitom? Bdím či sním?
Vždyť je to jedno,
můj příběh skončí a já s ním.
RF
6. Bílý obraz
(Jiří Orten)
Byl štědrý prosinec. A na bílé pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.
Tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader ve strmé závratnosti.
Sněžilo na model.
Tu /náhle/ havran (…), ach bože,
co ten chce tu a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byl paleta.
Ta strašná bezmocnost
zmocnit se malování, jež padá na plátna.
A je jak bílý sníh, jenž neví ani,
proč padat má.
Ta strašná bezmocnost
zastavit prchající!
Zeslábla i ruka tvá, jazyk máš svázaný,
nedovede říci tomu, co roztává:
Ó věčné proměny, taje vše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynou se v sníh.
Kde bude duše má, kde bude, ve které ženě
a v kterých závějích?
Byl štědrý prosinec. Na bílé pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do malování.
/A prázdná byla paleta/.
7. Variace pro královnu
(Jaroslav Pszczolka)
Poslední hvězda padá
do ticha bez času.
Mizí to, co mám ráda
ve slovech bez hlasu.
Andělé, kterým páchne dech,
kloní se nade mnou,
světskou tíhu na zádech,
s mužností kradenou.
V posteli líná peří,
až je to komické.
Jsou další číslo dveří
ty tváře magické
Poslední hvězda padá
do ticha za víčky.
A něčí ruka žádá
u zhasnuté lampičky.
RF:
Tak po barech hledám
a cizí těla znám.
Nad ránem tiše pláču
a ptám se ke hvězdám,
zda lásku mám.
Ta tichá ozvěna
snad štěstí znamená.
Poslední hvězda padá
do ticha bez času…
8. Lež (feat. Ivan Wernisch)
(Ivan Wernisch)
Neleží, kráčí,
nekráčí, kráká.
A mně je smutno,
neboť se smráká.
Smráká se a co dál?
Smráká se a co dál?
Když píšeš, tak lež.
Lež jako věž.
Ale co s věží,
kterážto leží?
RF:
Neleží, kráčí,
nekráčí, kráká.
A mně je smutno,
neboť se smráká.
Smráká se a co dál?
Smráká se a co dál?
Pokaždé, když jsem se pokoušel
někomu vyložit smysl svých básní,
nebo ho dokonce sám pochopit,
zneklidnilo mě zjištění,
že téměř každá připouští
jen jeden jediný výklad.
A to ten, že její smysl je
přinejmenším dvojí.
Vezmi ty lži
a hned je spal,
ach spal bych,
ale s kým.
Lež si s kým chceš,
ach ano, vím,
že vše, co chci, je
jen rým a šprým.
RF
Nemůžeme-li do básně vniknouti,
je toho příčina buď v nás (…),
anebo v básni samé.
Nebo také v nepříznivém poměru nás,
jakožto členů lidské společnosti,
k básníkovi. To všechno,
hlavně to poslední,
je můj případ.
9. Pořád (Davidu Stypkovi)
(Jan Skácel)
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili lahvemi od piva
na nebesích labuť, a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
RF:
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost, aspoň té jsme schopni.
A na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku za oknem to padá.
A pořád dál a /dál/.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
RF
10. V noci
(Jaroslav Pszczolka)
Noc v okně vyčkává
tichounce do rána.
Noc rosou květy pohladí.
Měsícem v řece září
a zavírá se brána
zahrad, jež spánek ochladí.
V noci se schováme
k vysokým topolům.
Noc okna otvírá
utajeným snům,
do věží kostelů,
ve kterých zvony Magnificat hrají.
RF:
Až vesmír nad námi
utichne v náručí,
klenba se zřítí s hvězdami
a zažehne tvůj hlas.
Ta klenba s hvězdami
pak zmizí a bude v nás.
Ale pak, až zhasne poslední blesk v Tobě,
až dozní chvění v těle,
uvidíš svítit nad sebou
nebe, tak jasné, rozechvělé.
Že teče jako řeka
plovoucích hvězd,
které svým plamínkem nás pálí.
Lucerny blikajících hvězd.
RF:
A vesmír s hvězdami,
jež zpěvem svým nás kolébají,
tu budou jak andělé
uspávající náš hlas.
Ten krátký okamžik
pak zmizí a bude v nás…