BlueSonety: MonomooN (2022)

(Jan Skácel)

Je studánka a plná krve

a každý z ní už jednou pil

a někdo zabil moudivláčka

a kdosi (…) ublížil.

A potom mu to bylo líto

a do dlaní tu vodu bral

a prohlížel ji proti světlu

a moc se bál a neubál.

RF:

A držel, ale neudržel

tu vodu v prstech, bože můj

a v prázdném lomu kámen lámal

a marně prosil: Kamenuj!

A prosil, ale neuprosil

a bál se, ale neubál

a studánka je plná krve

a každý u ní jednou stál.

(Jiří Orten)

Hraje si dívka s ňadry svými

a je to neveselá hra.

Na loži nedaleko zimy,

na loži studeném se k lásce přímí

s koleny něžně sevřenými.

A tma je zlehka rozvírá.

Vloudí se k ní jak vlna k lodi

a rozčesává její stud,

od paty k hlavě po ní chodí

a nepřejde ji, nepřechodí

jak voda, která vlny vodí

ke smutné lodi bez kajut.

Hraje si dívka s tmou a slovy

a dává polibky svým rtům,

nikdo je nazpět nevyloví

neskutečnému rybářovi,

jen tichý pláč je ve snu poví

z polštářů medvídkům.

(František Gellner)

Vy, dobří hoši, co jste vyšli bořit

se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou.

Co lidstvu nové ráje chcete stvořit,

vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,

rez s pochvou /spojí/ meče rukojeť.

Brutální zpěvnou, lehkovážnou chasu

v svém srdci jsem si zamiloval teď.

RF:

Mí přátelé se v sympoziích baví,

by zase zítra klesli do bídy.

Na večer z loží zvedajíce /své/ hlavy

se v duchu těší: „/Amici/ Diem perdidi.“

Se zbožnou úctou nelíbají holku,

je nevábí zjev plodných samiček.

V kavárnách nočních u politých stolků

jsou rytíři pochybných dámiček.

RF:

Mám za přátele marnotratné muže.

Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.

My do svých vlasů vplétáme si růže,

a po nás (…) ať /si/ přijde potopa!

Mám v přátelích marnotratné muže.

Z nás každý rád svůj mamon zakopá.

My do svých vlasů vplétáme si růže,

a po nás (…) ať /si/ přijde potopa!

(Radek Malý)

Zas kolem Měsíce tryskají tryskáče,

zas jen to cigáro je mi co platný.

Snad smysl života, snad z polí přiskáče.

Ó odraz v kaluži bledý a matný.

Snad žiju, snad jen sním, zítra je úplněk.

Co z toho? Pozítří nebude dávno.

Snad tedy pozítří pochopím úplně,

vezmu si taxíka stačí jen mávnout.

Zas kolem Měsíce tryskají tryskáče.

Ó odraz v kaluži chorý a matný.

Jsi-li muž, pak buď chlap

a chlap, ten nepláče.

Jsi-li chlap, sklapni zrak

a zuby zatni.

(Ivan Wernisch)

Uprostřed loňského léta

došel jsem tam, kam jsem došel.

To znamená sem, to znamená sem

do předloňského města.

Večerní slunce tak divně svítí,

léto je loňské a město předloňské.

Ale já mám už pocit,

já mám ten pocit, že je pozdě.

RF:

Léto je loňské a město předloňské

a vše tu působí tak dávným dojmem.

Žena ve dveřích domu,

do něhož jednou vstoupím jako domů,

jako by na mne ještě ani nečekala.

Ano, je pozdě, už jsem /přec/ žil

Však byl jsem přitom? Bdím či sním?

Vždyť je to jedno,

můj příběh skončí a já s ním.

RF

(Jiří Orten)

Byl štědrý prosinec. A na bílé pláni

s paletou v ruce kdosi stál.

Sněžilo, sněžilo do jeho malování.

On nevěděl, on maloval.

Tu nahou zimu, její pevné kosti,

údolí klína, hlubší, nežli chtěl,

a výšku ňader ve strmé závratnosti.

Sněžilo na model.

Tu /náhle/ havran (…), ach bože,

co ten chce tu a odkud přilétá?

Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu

a prázdná byl paleta.

Ta strašná bezmocnost

zmocnit se malování, jež padá na plátna.

A je jak bílý sníh, jenž neví ani,

proč padat má.

Ta strašná bezmocnost

zastavit prchající!

Zeslábla i ruka tvá, jazyk máš svázaný,

nedovede říci tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vše utajené,

ó věčné proměny, až rozplynou se v sníh.

Kde bude duše má, kde bude, ve které ženě

a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na bílé pláni

s paletou v ruce kdosi stál.

Sněžilo, sněžilo do malování.

/A prázdná byla paleta/.

(Jaroslav Pszczolka)

Poslední hvězda padá

do ticha bez času.

Mizí to, co mám ráda

ve slovech bez hlasu.

Andělé, kterým páchne dech,

kloní se nade mnou,

světskou tíhu na zádech,

s mužností kradenou.

V posteli líná peří,

až je to komické.

Jsou další číslo dveří

ty tváře magické

Poslední hvězda padá

do ticha za víčky.

A něčí ruka žádá

u zhasnuté lampičky.

RF:

Tak po barech hledám

a cizí těla znám.

Nad ránem tiše pláču

a ptám se ke hvězdám,

zda lásku mám.

Ta tichá ozvěna

snad štěstí znamená.

Poslední hvězda padá

do ticha bez času…

(Ivan Wernisch)

Neleží, kráčí,

nekráčí, kráká.

A mně je smutno,

neboť se smráká.

Smráká se a co dál?

Smráká se a co dál?

Když píšeš, tak lež.

Lež jako věž.

Ale co s věží,

kterážto leží?

RF:

Neleží, kráčí,

nekráčí, kráká.

A mně je smutno,

neboť se smráká.

Smráká se a co dál?

Smráká se a co dál?

Pokaždé, když jsem se pokoušel

někomu vyložit smysl svých básní,

nebo ho dokonce sám pochopit,

zneklidnilo mě zjištění,

že téměř každá připouští

jen jeden jediný výklad.

A to ten, že její smysl je

přinejmenším dvojí.

Vezmi ty lži

a hned je spal,

ach spal bych,

ale s kým.

Lež si s kým chceš,

ach ano, vím,

že vše, co chci, je

jen rým a šprým.

RF

Nemůžeme-li do básně vniknouti,

je toho příčina buď v nás (…),

anebo v básni samé.

Nebo také v nepříznivém poměru nás,

jakožto členů lidské společnosti,

k básníkovi. To všechno,

hlavně to poslední,

je můj případ.

(Jan Skácel)

Neúnavně po celý den sněží,

jako by chuligáni ubili lahvemi od piva

na nebesích labuť, a smutné peří dolů padalo.

Tolik se bojím ticha do němoty,

té tíhy na stromech a věčnosti,

co v lidech přestala.

A nestydím se ani za nehet

za svoji úzkost, bože, ty to víš.

RF:

Padá to na mne tiše, beze slova,

jak marná lítost, aspoň té jsme schopni.

A na laskavé slovo čekáme,

zatímco venku za oknem to padá.

A pořád dál a /dál/.

A nestydím se ani za nehet

za svoji úzkost, bože, ty to víš.

RF

(Jaroslav Pszczolka)

Noc v okně vyčkává

tichounce do rána.

Noc rosou květy pohladí.

Měsícem v řece září

a zavírá se brána

zahrad, jež spánek ochladí.

V noci se schováme

k vysokým topolům.

Noc okna otvírá

utajeným snům,

do věží kostelů,

ve kterých zvony Magnificat hrají.

RF:

Až vesmír nad námi

utichne v náručí,

klenba se zřítí s hvězdami

a zažehne tvůj hlas.

Ta klenba s hvězdami

pak zmizí a bude v nás.

Ale pak, až zhasne poslední blesk v Tobě,

až dozní chvění v těle,

uvidíš svítit nad sebou

nebe, tak jasné, rozechvělé.

Že teče jako řeka

plovoucích hvězd,

které svým plamínkem nás pálí.

Lucerny blikajících hvězd.

RF:

A vesmír s hvězdami,

jež zpěvem svým nás kolébají,

tu budou jak andělé

uspávající náš hlas.

Ten krátký okamžik

pak zmizí a bude v nás…